Pátá část
Otec a syn
XXXIX.
Thomas Rustler nikdy úplně nepochopil, co se to dopoledne v Lynx City přihodilo. V New Yorku strávil večer diskusí s týmem agentů FBI, pokud se to vůbec dalo nazývat diskusí. Celou dobu totiž musel obhajovat postup policejního sboru Lynx City, a vedení FBI odmítala brát v úvahu, že celou dobu řídil policejní akce mafián. Teprve krátce před půlnocí si všichni vyjasnili, jaká situace nastala, přijali to k Rustlerově radosti jako fakt, a schůze mohla skončit. Agenti se ještě s Rustlerem dohodli, že budou pokračovat časně ráno přípravou dalšího postupu. A tak se jistě nikdo nemohl divit, že policejní prezident po deseti hodinách schůze přerušených necelými pěti hodinami spánku málem nastoupil do špatného vlaku. Naštěstí si svůj omyl uvědomil včas, takže, byť s jazykem na vestě, expres přece jen stihl. Cesta trvala skoro tři hodiny, a tak Rustler požádal průvodčího, aby ho vzbudil, až budou odjíždět z Mountainous Saddle. Až přijedu do Lynx City, pomyslel si ještě než usnul, vynesu si lehátko na terasu a dám si skotskou.
Jenže ani v nejhorším snu nemohl tušit, jakou léčku na ně Luke Windmill se svými kumpány připraví. A hlavně že na ni Johnny Dungeonhouse naletí. Takže ho celkem překvapilo, když mu průvodčí řekl, že si má v kanceláři přednosty stanice vyzvednout důležitý telegram. V první chvíli si policejní prezident dokonce myslel, že se bude muset vrátit do New Yorku, a to ho docela naštvalo. Pak ho ale napadlo, že vznikl nějaký problém s mafií, a jeho vztek se začal měnit ve strach. Posledních deset minut jízdy stál u dveří vlaku a netrpělivě vyhlížel známé nádraží. Konečně zaskřípaly brzdy. “Nádraží Lynx Central,” ozval se z tlampače ženský hlas. “Zpožděný expres Independence, pravidelný příjezd patnáct hodin třicet sedm minut přijel k pátému nástupišti. Vlak dále pokračuje do...” Thomas Rustler se podíval na hodiny. Bylo čtvrt na pět. Zavrtěl nespokojeně hlavou a sešel do podchodu. Náhle se znovu ozval tlampač. “Prosíme cestujícího expresu Independence pana Thomase Rustlera, aby se neprodleně dostavil do kanceláře přednosty stanice. Opakuji, pan Thomas Rustler se dostaví do kanceláře přednosty. Děkuji za pozornost!” No jo, vždyť já vím, bručel policejní prezident, už jdu, už jdu! Zrychlil krok.
“Nechal to tady pošťák krátce po druhé hodině,” informoval policejního prezidenta výpravčí, “tak jsme hned volali do vlaku.” Rustler pokýval hlavou a otevřel telegram. Nahlédl do něj a vzápětí zbledl jako stěna. “Něco není v pořádku?” zeptal se výpravčí znepokojeně. — “Objednejte mi, prosím, taxi. Rychle!” — “Samozřejmě, pane. Děje se něco?” — “Dole ve městě se střílí. Na Broadwayi se zabarikádovala mafie!” — “Cože?” vyděsil se výpravčí. — “Podívejte se sám,” podal mu policejní prezident telegram. — “Nejdřív ten taxík,” odpověděl výpravčí a zvedl telefon. Vyťukal několik číslic a chvíli čekal. Na druhém konci se ozval ženský hlas. — “Přejete si?” — “Taxíka pro pana Rustlera ke služebnímu vchodu! Rychle!”
Za deset minut vyskakoval policejní prezident z taxíku. Řidič zastavil u červenobílé pásky, kterou policie uzavřela oblast. Rustler zaplatil, poděkoval, natáhl a odjistil pistoli a vyrazil směrem ke služebně. Zpoza rohu bylo slyšet střelbu. Policejní prezident zrychlil krok, nahlédl za roh a spatřil několik policistů kryjících se za auty a střílejících na hromadu vytvořenou z převrácených aut, židlí a stolů. Mafie se zabarikádovala před restaurací. Přikrčil se, počkal na vhodný okamžik a doběhl k policistům. “Co se kýho výra děje?” — “Už je zatlačujeme,” pochvaloval si David Pitch. “Ještě chvilku, a budou muset zalézt do restaurace. Pak už to půjde samo!” — “Ale co se stalo? Jak to, že se tu takhle zabarikádovali?” — “Doběhli nás,” připustil seržant, “Našli jsme ráno dopis adresovaný Windmillovi, že na něj budou čekat po druhé hodině v By the Circle. Tak jsme tam v půl druhé přijeli, a našli jsme výsměšný vzkaz psaný samotným Windmillem. A když jsme se vrátili do centra, byli zabarikádovaní na Broadwayi.” — “Je někdo zraněn?” — “Jedno lehčí poranění. Mezi mafiány nevím. Pane, my jsme chtěli vyjednávat, ale oni odmítli. Vůbec nechápu, o co jim tentokrát jde.”
XL.
Johnny Dungeonhouse s půlkou policejního sboru postupoval z druhé strany, ale i když byl od Davida Pitche dost daleko, všiml si Rustlerova příchodu. Konečně, pomyslel si. Cítil se totiž (vcelku právem) zodpovědný za to, co se na Broadwayi děje, a nebyl si zrovna jistý tím, že má situaci pod kontrolou. A rozhodně se nechtěl pouštět do rozhodujícího útoku, aniž by to s policejním prezidentem konzultoval. Seržant zapnul vysílačku. “Tady dva-nula, volám tři-pět, tři-pět!” Tři-pět byl volací kód Pitchovy skupiny. David zareagoval skoro okamžitě; ostatně, nebylo to dnes poprvé, co se oba seržanti domlouvali vysílačkou na dalším postupu. “Tři-pět slyším, mám tu Rustlera, chceš s ním mluvit?” — “Buď tak laskav,” požádal kolegu Johnny. Rustler si vzal od Pitche vysílačku. “Johnny, pokračujte v postupu. Musíme je zatlačit z obou stran najednou. A pošli dva lidi za zadní vchod do restaurace!” — “Rozkaz, pane.” Policejní prezident vrátil seržantovi vysílačku. Ten dal rukama znamení ostatním policistům, kteří byli vesměs rozptýleni za auty v okolí, a zatímco on, Rustler a Sugar, který tam byl s nimi, stříleli, zbylí policisté se přibližovali k barikádě. A totéž se začalo dít na druhé straně.
Uvnitř restaurace začal být Luke Windmill mírně nervózní. Nečekal, že je policie takhle skřípne. Celý jeho plán byl sice dost improvizovaný, ale s tímhle nepočítal. A tak zatímco jeho sedm kolegů ohrožovalo policisty střelbou, pochodoval Luke po restauraci a snažil se vymyslet, jak z té šlamastyky ven. Vtom se prudce otevřely dveře, a v nich stáli jeho společníci. Tvářili se dost znepokojeně. “Zatlačují nás, Windmille,” řekl jeden z nich. “Ještě tak pět minut a dostanou se dovnitř. Měli bychom začít vymýšlet, jak se z toho dostaneme.” — “A co si myslíš, že dělám?” odsekl Windmill. Mezitím už bylo slyšet policisty, jak se přibližují k restauraci. “Zaujmout postavení, sakra!” zavelel Windmill a mafiáni se rozmístili kolem dveří. Opět zaznělo několik výstřelů. “Dva z nich už jsou za barikádou!” Zavolal mafián od dveří. Zarostlý mafián, který stál u jednoho z oken, se na něj podíval. “A ostatní?” — “Myslím, že jsou stále za auty na druhé straně.” — “Dobrá.” Zarostlý mafián odstoupil od okna a došel k Windmillovi. “Windmille!” — “No, co je?” odsekl podrážděně expolicista. Mafián sáhl do kapsy a vytáhl z ní kartu v plastikovém pouzdře. “FBI. Ruce vzhůru! Odhoď zbraň! A to platí i pro ostatní!” zvýšil hlas a namířil Windmillovi pistoli na spánek. Windmill nechápavě zíral na kartičku. “Služební průkaz FBI. Jméno: Martin King… COŽE?” Agent zastrčil legitimaci zpět do kapsy, sundal si paruku a falešnou bradku. “Překvápko,” neodpustil si rýpnutí, ale hned zase jeho hlas zpřísněl. “Tak ty ruce vzhůru!” Mafiánům konečně došlo, co se děje. Na podlaze před Kingem se octlo sedm pistolí. “Tak se mi to líbí. A teď ven!”
“Kingu, příteli!” volal na agenta Thomas Rustler. — “Tady ho máte,” ukazoval King na Windmilla. “A tady je dalších pár ptáčků. Ty bychom mohli odvézt do federální věznice do City. Ale Windmilla vám tu nechám; myslím, že se bude hodit.” Oba přátelé si podali ruce. “Dobrá práce,” liboval si Rustler. “Já jsem věděl, že mi na ně dohlédneš, když jsem tě o to včera prosil!” Ostatní policisté zírali jak vyjevení. “Vy jste opravdu agent FBI?” nevěřila Claire Tinyová. King vytáhl služební legitimaci. “Račte se podívat,” nastavil ji seržantce. “A teď, když mne omluvíte, doprovodil bych naše zpěváčky do basy. Vy budete mít asi dost práce s tímhle,” ukázal na Windmilla. — “Dobře,” souhlasil Rustler. “Dungeonhousi — vaše skupina eskortuje zajatce do služebny. Ostatní zajistí likvidaci toho svinčíku tady. Já se musím ještě stavit doma. Až bude vše zařízeno, začněte s výslechem!”
XLI.
Luke Windmill seděl, ruce v poutech, na židli v policejní služebně. Kolem něj se shromáždil celý policejní sbor Lynx City, policisté, kterým ještě předevčírem velel. Luke si prohlížel známé tváře, zračily se v nich výčitky a vztek. škoda, pomyslel si, že to muselo zajít tak daleko. Kdyby se ten tupec starosta nezačal hrabat v těch pozemcích… Zničím ho, pomyslel si, i kdybych se tím měl zničit sám. Je to všechno jeho chyba. On bude pykat!
Johnny Dungeonhouse si provokativně přitáhl šéfovské křeslo, ve kterém ještě nedávno sedával právě Windmill, pohodlně se usadil a upřel na mafiánského bosse přísný pohled. “Nečekal jsi, že se tak brzo setkáme, co?” Otázka zněla výsměšně. “Oč kratší policejní kariéra, o to delší zápis v rejstříku, že? Držíš v tomhle směru smutný rekord — za půl roku v čele policie půjdeš na dvacet let do basy.” Windmill ho ignoroval. — “Tak si posluž, zavři mě,” vybídl svého bývalého podřízeného, “ale pochybuju, že dáš dohromady proti mně tolik důkazů, aby to stačilo na dva roky. A na ostatní si nepřijdeš vůbec.” Dungeonhouse zpozorněl. — “Povídej,” pobídl Windmilla. Ten se na něj útrpně podíval. “Určitě. A takhle výsledky semifinále Stanley Cupu bys nechtěl? Ty ti řeknu. Islanders to projedou! Vsaď se!” — “Tak to by stačilo,” zarazil ho seržant. “Otázka zní — chceš spolupracovat?” — “Co z toho?” — “Přiznání je každopádně polehčující okolnost,” neváhal Johnny s odpovědí, “a pomůžete-li odhalit spolupachatele, určitě k tomu soudce přihlédne, pane.” Ani si neuvědomil, že začal mafiánovi vykat. Tomu to ale neušlo. “No prosím, už se zase dostáváme do starých kolejí,” ušklíbl se. “Slečno Coilová, podala byste mi laskavě ty velké desky nadepsané `Případ Mafie’? Děkuji. A mimochodem…” — “Tak dost,” zasáhl rázně seržant, “tohle si nech na některý z příštích životů. Teď koukej vyklopit, co víš, a modli se, abych se za tebe přimluvil. Víš, že jsem pro tebe měl vždycky slabost. Už když jsem tě zatýkal za výtržnosti. To jsi ale ještě býval slušný a poctivý darebák…” Windmill se uchechtl. “No vždyť víš, jak to myslím. Nedělal jsi problémy, pokaždé ses přiznal, hochu, co se to s tebou stalo? Arogantnějšího šéfa jsem neměl, a teď se z tebe vyklube mafiánský boss. Co přede mnou ještě skrýváš? Nakonec se ještě dozvím, že jsi synem starosty a starej Rustler ti četl pohádky na dobrou noc. No řekni, udělal jsem ti někdy něco zlého?” Dungeonhouse až zarazilo, jak mu bylo bývalého šéfa skoro líto, zatímco ostatní policisté zírali na monolog svého kolegy jako na zjevení. Nakonec se vzpamatoval David Pitch. “Johnny, na slovíčko,” táhl seržanta do vedlejší kanceláře.
“Prosím tě, co to bylo za teátr?” zaúpěl, sotva za nimi zaklaply dveře. “Snad ti toho lotra není nakonec opravdu líto?!” Johnny otevřel ústa a chtěl něco říct, ale David ho nepustil ke slovu. “Johnny, je to holomek. Ne, nic neříkej. Ano. Ne, především je to mafián, a podle toho je s ním třeba nakládat. Půl roku nás vodil za nos a byl na tebe pěkně protivnej, vzpomínáš? Nadávals na něj stejně jako my. Tak se uklidni. Take it easy. Relaxuj!” David poplácal kolegu po zádech a odcházel ke dveřím. — “Počkej!” David Pitch se otočil. “Davide — dík!” Johnny už měl zase dobrou náladu. Nechal jsem se tím mizerou pěkně vytočit, nadával si v duchu. že bych už začal stárnout? Rychle tu myšlenku zaplašil. Dá Windmillovi co proto. Neměl si s nimi hrát na schovávanou. King odvedl dobrou práci. Seržanta by předtím ani ve snu nenapadlo že by ten potrhlý neurotický milionář mohl mít něco společného s FBI, a teď se z něj vyklubal muž na pravém místě — navíc až překvapivě otevřený a přátelský… Johnny Dungeonhouse v tom opět přestával orientovat.
XLII.
Cela v zadní části policejní služebny zela prázdnotou. Ne že by to snad bylo v Lynx City neobvyklé, to vůbec ne. Ale Thomasi Sugarovi to dnes ráno přišlo přece jen trochu zvláštní. Byl ale po ránu dost rozespalý, a tak ještě hodnou chvíli civěl na mříže, než mu došlo, co asi není v pořádku. Ještě včera večer tu přece… a poslední službu měl… co když… V seržantovi se probudilo uvažování. Vrhl se k telefonu a rychle vytočil číslo.
Takhle po ránu volat, bručel Mark Rustler, to teda vůbec není fér. A navíc je středa, a to mám volno. Aby ne, když mi ukradli noviny, holomkové. Otráveně zvedl telefon. “Dobrý den,” pronesl pomalu, “dovolali jste se sem. Máte kliku, že tu nejsem, jinak byste dostal vynadáno. Sakra, to je ale blbej nápad, volat takhle po ránu!” zvýšil znenadání hlas. Z druhého konce se ozval smích. “Dobré ráno, pane Rustlere!” seržant Sugar mu byl za ten výstup docela vděčný; ještě před půlminutou se mu hlavou honily černé myšlenky, a tohle mu trochu vrátilo náladu. “Máte doma bratrance?” — “Ale jo, něco by tu bylo,” souhlasil novinář. “Mám ho jít vzbudit?” — “Bylo-li by to možné…” — “Tím bych si právě zas tak jistý nebyl,” skočil mu Mark do řeči, “ale můžu to alespoň zkusit. Moment!” V telefonu se ozvala rána, jak Mark prudce položil sluchátko, a pak dusot kroků. Pak bylo chvilku ticho. Asi po dvou minutách sluchátko hlasitě zívlo. — “Slyším!” — “Pane, dobré ráno, tady je —“ — “Thomas Sugar,” přerušil ho policejní prezident nevrle, “já vím. Chcete mi něco říct, nebo jste mne vzbudil jen proto, abyste mi popřál dobré ráno?” — “Pane, Windmill…” — “Zmizel, já vím! Dal jsem mu slovo, že po něm nebudeme pátrat.” — “Cože jste udělal?” vyděsil se seržant. — “Jen klid,” chlácholil ho policejní prezident, “svolejte na desátou hodinu celý sbor, já to vysvětím!”
Když pak asi pět minut před desátou vcházel Thomas Rustler do služebny, oči policistů ho nedůvěřivě provrtávaly. “No, no,” chlácholil rychle své podřízené, “snad nebude tak zle. Slíbil jsem, že všechno vysvětlím, a právě to mám teď v úmyslu. Jen mi dejte trochu času!” Policejní prezident vydechl a rozhlédl se po místnosti. Atmosféra byla stále poněkud hustší, ale vzpouru alespoĄ na pár minut zaplašil. Začal tedy vysvětlovat události minulého večera. “Seděl jsem tu s Windmillem asi do devíti,” vyprávěl, “a snažil jsem se z něj dostat kloudné slovo. Dlouho to k ničemu nevedlo, ale nakonec jsme se dohodli. A nebylo to jednoduché. Windmill totiž trval na okamžitém propuštění, a to by musela schvalovat FBI — s tou ale jednat odmítal. Nakonec jsem zavolal Kingovi, a ten mi potvrdil, že Windmilla vůbec nezatýkal; museli jsme se zmýlit, a —“ — “Ale co náš protokol?” vykřikla seržantka Tinyová. Thomas nasadil provinilý úsměv. — “Víte, převrhla se mi tu omylem razítková barva. Ale nic se nestalo, opravdu, jenom jsem polil nějaké papíry… myslím, že byly prázdné, nejsem si ale bohužel jist… Ale k věci: Windmill mi předal pět klíčků od schránek v různých bankách, najdeme něco, co nám pomůže mafii odhalit celou najednou.” — “Na co čekáme?” zeptal se netrpělivě David Pitch. Policejní prezident vytáhl z tašky pět obálek a položil je na stůl. — “Tady to je. Každá skupina si vezme jednu obálku a za hodinu ať jste tu zpátky!”
XLIII.
O tři hodiny později ztratil Thomas Rustler nervy definitivně a vytočil číslo mobilního telefonu Elisy Drawerové. “Kde k sakru vězíte?” vykřikl do telefonu, jakmile se seržantka ozvala. — “No, ono se to asi celé poněkud protáhne,” informovala seržantka. “On v té schránce byl totiž klíček od další úplně jinde a v té byl zase další… Teď jsme v Crushlow Crossu, a míříme na Blueberry Hill. Ostatní jsou na tom, doufám, stejně?” — “Asi ano, protože ještě nikdo nedorazil. Windmill nechtěl zjevně nechat nic náhodě.” — “Snad to bude stát za to,” povzdechla si Elisa. — “Taky doufám. šťastnou cestu!” — “Díky. Mějte se!” A seržantka vypnula telefon.
Rustler si nahlas oddechl. Obával se totiž, že to mohla být připravená past, a těžko by na ústředí FBI vysvětloval, že Windmilla propustil, a on za odměnu zajal celý policejní sbor. Takhle to spíš vypadá na to, že se Windmill obával, aby ten někdo, tedy druhý boss, o kterém mluvil Jerry, náhodou jeho “obálku” neobjevil. To je lepší, než jsem očekával, uvědomil si Thomas, zřejmě se v té obálce ukrývá víc, než jsme tušili. Taky bylo na čase, vždyť už se s tou mafií patlají skoro měsíc. Jak je na tom asi starosta s prohledáváním pozemkových knih, napadlo ho. Asi by se za ním měl zastavit. Večer, nejlépe. Martina už je přes týden v domácím ošetřování, a jistě si oba rádi poslechnou, jak policie pokračuje a že zanedlouho by mohl být případ uzavřen.
Bylo krátce po páté, když před služebnou zastavila první auta. Skupina seržantky Tinyové vešla do služebny. “Jsme tu první?” ujišťovala se mírně udivená Claire. — “Ostatní snad brzo přijdou,” nadhodil nejistě policejní prezident. “Alespoň doufám,” dodal víceméně pro sebe. — “Máme heslo do Lynx City Bank \& Co., zkoušeli jsme vyzvednout schránku, ale neuspěli jsme. Potřebujeme další hesla. Jen doufám, že nám nás drahý Windmill odkázal všechna. Nedovedu si představit, jak posíláme zprávu na FBI, aby šli vyzvednout z banky schránku číslo 194168b3, že známe jen jedno heslo, protože víc nám jich mafián, kterého jsme pustili, neřekl.” — “No, to já doufám taky,” pronesl nepříliš přesvědčivě policejní prezident. “Nic jiného stejně podniknout nemůžeme.” — “Jiného než co?” nechápala seržantka. — “Než doufat,” povzdechl si prezident. “Doufat a čekat.”
Luke Windmill ale tentokrát hrál čistě, a tak krátce před šestou hodinou se v policejní služebně na Broadwayi sešel celý policejní sbor. Johnny Dungeonhouse nesl velkou zapečetěnou obálku. “Jsme tu všichni?” položil spíš řečnickou otázku. Vedoucí policejních oddílů kývali hlavami na znamení souhlasu. Všichni byli tak trochu nervózní, dokonce i Rustler, který toho za svou téměř třicetiletou kariéru zažil tolik, že by ho takovýhle případ neměl vyvést z míry, netrpělivě poklepával propisovačkou o stůl. — “Otevři to,” vybídl seržanta. Ten se nenechal dlouho přesvědčovat. Zlomil pečeť, sáhl do obálky a vyndal velké desky. “Otevřít pouze v přítomnosti policie,” hlásala velká písmena na přední straně desek. “Nutná podmínka je splněna,” zasmál se. “Uvidíme, co je uvnitř.” Johnny otevřel desky a vyndal svazek papírů. Zběžně je prolistoval; všechny byly hustě popsány na psacím stroji. “To snad není odhalení ale román,” zaúpěl policejní prezident. — “Třeba nechtěl Windmill nic riskovat a pro jistotu současně s odhalením mafie vyhrát Pulitzerovu cenu,” zavtipkoval David Pitch. — “Tak dost, vy drbny,” okřikla ho Claire Tinyová, “jsou tu i lidi, které by docela zajímalo, co nám Windmill napsal!” — “Claire má pravdu, zbytečně ztrácíme čas,” přidal se policejní prezident. “Johnny, začněte číst!” Seržant poslechl. O půl minuty později spadla celému policejnímu sboru čelist. Jestli bylo odhalení, že King je ve skutečnosti agentem FBI pro policisty šok, dal se obsah desek přirovnat jedině k výbuchu supernovy. Dokonce ani Thomas Rustler nemohl dlouho uvěřit tomu, co jim Windmill zanechal.
XLIV.
Martin Goldhair seděl ve své kanceláři a studoval pozemkové knihy. Další odpoledne, jakých už měl od příjezdu do Lynx City tolik, že je sám přestal počítat. Pro samou práci ani nestíhal číst noviny, jen občas pustil rádio, aby mu neunikly poslední výsledky Stanley Cupu. Navíc dostal před několika dny nápad, jak celou situaci vyřešit, a tak se snažil pracovat co nejrychleji. Není proto divu, že vzal dnešní Lynx Times (které mu každé ráno dávala na stůl Maggie Mouseová) do ruky až v okamžiku, kdy postavil na stůl hrnek s kávou tak nešikovně, že se převrhl a rozlil se po stole. “Sakra mejdlo!” klel starosta a rychle nadzvedl noviny, aby se nenamočily. Už se chystal odložit je na židli a jít k umyvadlu pro hadr, aby napravil, co spáchal, ale náhle si povšiml titulku na první straně. “Windmill zmizel!” hlásaly noviny velkým písmem. Starosta se podíval pečlivěji. “Policejní šéf mafiánským bossem,” zněl podtitulek článku. Goldhair zbledl. To přece není… Pustil se do čtení. “Při policejní akci proti skupině ozbrojených mužů, kteří předevčírem odpoledne přepadli a obsadili policejní služebnu, vyšla najevo pravá identita Luka Windmilla. Policejní šéf je ve skutečnosti jednou z hlav mafie, s níž policejní sbor již několik týdnů bojuje…” takže Windmill… Starosta se pokoušel dát si všechno dohromady. A utekl… takže je prozrazen, a už si jako policista nevrzne… ale pak je možné… starosta opět zabořil oči do novin: “… a policie doufá, že bude celý případ brzy uzavřen. Policejní prezident pan Thomas Rustler nám sice odmítl sdělit jakékoliv bližší podrobnosti vzhledem k důvěrnosti informací, na jejichž stopu se policie dostala, ale lze se jistě domnívat, že tyto informace budou zcela zásadní a klíčové pro usvědčení mafie.” Údiv a úžas se začal rychle měnit v děs. Protože jestli jim Windmill něco řekl… než oběhají ty banky, co to do nich určitě nacpal… ale chytli ho už včera večer, takže… Starosta odhodil noviny, vyndal ze skříňky kožený kufřík a otevřel první zásuvku svého pracovního stolu. Chvatně vybral vše, co v ní bylo, a naházel to do kufříku. Pak otevřel poslední zásuvku a z ní vyndal pistoli. Kdyby došlo na nejhorší, pomyslel si chmurně, je tu vždycky ještě tahle možnost.
Když asi o dvacet minut později zalomcoval Johnny Dungeonhouse klikou od starostovy kanceláře, dveře se ani nepohnuly. “Je zamčeno,” informoval seržant rozpačitě svého nadřízeného. — “Inu, pan starosta si zjevně potřeboval odskočit,” ušklíbl se King, než vůbec stačil Rustler otevřít ústa. “Takže na co ještě čekáte?” — “Vy myslíte, že to mám vyrazit?” žasl Dungeonhouse, a spolu s ním ostatních pětadvacet policistů. — “A jak jinak se chcete dostat dovnitř?” nechápal King. Johnny Dungeonhouse si hvízdl. “Tak takováhle práce se mi zamlouvá,” mumlal si pro sebe, “to už je skoro jak bondovka!” — “Nekecat a dělat,” okřikl ho Rustler. Johnny vytáhl pistoli a několika výstřely rozstřelil zámek. Pak se spolu s Davidem Pitchem opřel do dveří. Ty povolily a oba policisté vklopýtali do místnosti. “Nezabijte se,” chechtal se Thomas Sugar.
Před několika minutami totiž Johnny Dungeonhouse dočetl vzkaz, který jim Luke Windmill zanechal. Nebylo ani třeba pročítat všechny spisy, které byly ke vzkazu přiloženy, ani podrobnou historii mafiánského klanu přímo z pera jejího bosse a bývalého policejního šéfa. Stejně tak plány akcí připravovaných i uskutečněných budou samozřejmě platné u výslechu, ale k pochopení vzkazu potřeba nebyly. Již po přečtení prvních tří slov bylo totiž všechno úplně jasné. Zpráva totiž začínala větou Starosta je mafián. Policisté jako na povel nadskočili — až na Johnnyho Dungeonhouse. Ten byl totiž o větu napřed, a tak jen zíral do papíru, jako by nemohl uvěřit tomu, co se tam píše. A tak sotva policisté jakž-takž strávili první šok, přišel druhý. “Já jsem jeho nemanželský syn,” pokračoval seržant ve čtení mafiánova přiznání. Jeho hlas zněl tak nějak nepřítomně, jakoby z jiného světa. Alespoň tak se to zdálo Thomasi Rustlerovi a většině příslušníků policejního sboru města Lynx, kteří seděli v sále a poslouchali. První se vzpamatoval Johnny; oproti ostatním měl tu výhodu, že držel vzkaz v ruce, a tak ho zasáhly oba šoky najednou. — “Vlastně to dává smysl,” nadhodil. “Vysvětluje to například, proč ho starosta kryl. Nejen že na něj Windmill věděl, že je mafián — ale ještě navíc je pan Goldhair jeho tatínkem; no, pokud by se starostovou kariérou neotřáslo nic jiného, pak tohle určitě. A co by tomu řekla starostka, to si opravdu nedovedu představit!” — “To je fakt,” přidala se Claire Tinyová. “Navíc mi byl podezřelý už od začátku. Já jsem říkala, že se pokusil zabít manželku on sám!” Rustler obrátil oči v sloup. Seržantka znejistěla. “Řekla jsem něco špatně? Já to ale opravdu říkala…” — “Ale on svou manželku nechtěl zabít,” slitoval se nad zmatenou policistkou David Pitch, “Ten atentát spáchal Windmillův klan!” — “Protože chtěli starostu odradit od pobytu v Lynx City,” přidal se Charlie. “báli se, že přijde na to, že je na těch pozemcích ropa. Což se ostatně stalo.” uzavřel policejní prezident. Claire jen tiše zírala. — “A-a-ale jak to všechno víte?” vykoktala nejistě. — “Umíme přemýšlet,” informovala ji Elisa Drawerová. “A taky tu jsou lidi, které docela zajímalo, co nám Windmill píše,” parodoval seržantku Thomas Sugar. — “Tak už ji nechte,” klidnil rádoby přísně rozvášněné policisty Rustler. “Ona není blbá, je jenom navedená! Johnny, čti dál!” — “RRozkaz, pane!” zasalutoval žertovně seržant.
Zbytek vzkazu nebyl už tak překvapivý jako úvod. Windmill na dvou stránkách stručně vysvětlil, jak ho starosta protlačil na post šéfa policejního distriktu, dokonce přiložil seznam lidí, které starosta uplatil, a neopomenul ani na ty, které vydíral. Zajímavější byl popis rozporů mezi otcem a synem. Oba mafiáni se zpočátku uznávali, pak už jen respektovali, a nakonec žili ve strachu z toho, že je ten druhý prozradí. Oba uchovávali v sejfech všechny informace, které měli na toho druhého, a navzájem si vyhrožovali tím, že je předají policii. A když oba pochopili, jak to je s ropou, pustili se do boje. Starosta se snažil pozemky koupit oficiální cestou, a když se mu to nepodařilo, využil chvilkového Windmillova zaváhání na burze a skoupil akcie Lynx Oil\&Co., tedy společnosti, která měla výhradní právo na těžbu ropy v oblasti. Windmill se na oplátku sešel s Neznámým Jerrym, a ten mu slíbil, že pro něj sežene ty pozemky. Nechali proto starostu pozemky koupit, a pak ho chtěli přepadnout a přinutit ho k prodeji. Jenže při prvním pokusu starosta na banket nepřišel, a tak vše skončilo zajetím Lucy Swallowové a Windmillovým útěkem.
“Takže tím se vysvětluje i ta přestřelka na Broadwayi, při které jsme lapili Windmilla a pět mafiánů,” rozzářil se David Pitch. “Prostě to byl další nepovedený pokus!” — “Souhlasím,” přidal se policejní prezident. “Takže teď už na nás čeká jen jeden úkol. Chytit starostu.” Obrátil se na sekretářku:”Diano, buďte tak laskavá a sežeňte Kinga!”
XLV.
Na kanceláři ve druhém patře městského magistrátu bylo na první pohled patrné, v jakém spěchu ji starosta opouštěl. Cvičené oko agenta FBI si ihned všimlo dnešních Lynx Times položených na zemi. King se sehnul, zvedl noviny a podal je Rustlerovi. “WaDPA si pustila pusu na špacír,” pronesl policejní prezident suše, “ale není to jejich chyba. Kdybych byl tušil, že ten, po kom jdeme, je starosta, asi bych vydával trochu jiná prohlášení. Měl bych si pořídit tiskovou mluvčí,” dodal žertem. “Třeba paní Thistlovou. Nebo radši osiřelou Maggie?” Agent ho zpražil pohledem. — “Máš pravdu, Martine,” připustil Rustler, “Chovám se jak děcko. To je tím, že takhle blízko vyřešení mafiánského případu jsem už nebyl…” — “Od chvíle, kdy jsi odjel ze Small Peter City a nastoupil jsi na ředitelství v New Yorku,” skočil mu do řeči agent. “Já už to znám nazpaměť. Tohle říkáš pokaždé, když tě něco vyvede z míry!” Rustler chtěl něco říct, ale King ho nepustil ke slovu. “Nic neříkej, všechno vím. A taky na to není čas. Když už nejsi schopen vydávat rozkazy ty, obstarám to za tebe já. Takže oddíly si rozdělí město, Dungeonhouse si vezme centrum, Pitchův oddíl vilovou čtvrť, Hedgehog vyrazí jako na přehradu, Tinyová předměstí u výpadovky na Matthews a Drawerová prohlídne chudinskou čtvrť a nezapomene na hospodu By the Circle. A my s policejním prezidentem budeme na centrále ve služebně, kontaktujeme FBI a přikážeme uzavřít silnice, nádraží a letiště. Tak,” uzavřel agent. Policisté se pátravě podívali, co jako na to Rustler, ale ten se tvářil, že se vším souhlasí. Takže se přestali rozmýšlet a vyrazili do ulic.
Starosta se krčil na půdičce restaurace na Broadwayi a měl na sebe vztek. Až příliš dobře si totiž uvědomil, že jeho jednání bylo tak trochu zkratové, a že se místo ukrývání měl spíš pokusit nenápadně opustit město. Jenomže ono by už asi stejně bylo pozdě. A tak mohl jen ležet a čekat, až ho najde policie, nebo v nejhorším případě za nějaký čas personál. Restaurace měla totiž zavřeno kvůli poruše na vodovodu. Když to dobře dopadne, říkal si, v noci odsud vyklouznu, a pak už se nějak z města dostanu. A je tu stále ještě rodinné sídlo na Kanárských ostrovech, a na kontě ve Švýcarsku má rodina tolik peněz, že…
Jeho úvahy přerušilo vrznutí dveří. Starosta se přitiskl k zemi a odjistil pistoli. Zezdola zaslechl hlasy. “Tady není, jak by se sem dostal?” říkal Thomas Sugar. — “Nepodceňuj ho,” protestoval Johnny Dungeonhouse, “nezapomínej, že na magistrátu visí klíče od všech veřejných provozoven ve městě. A pak, kde jinde by se skrýval, když jsme ho vyhlásili v rozhlase i v televizi? U nějakého mafiána? Pochybuju, pokud si spočítal, že máme od Windmilla informace, ví taky, že máme i adresy.” Johnny Dungeonhouse rozsvítil. Vtom se ozval výstřel a světlo zhaslo. Starosta rozstřelil žárovku. “Ihned opusťte restauraci,” dožadoval se, “jinak zastřelím nejdřív vás a pak sebe!” A znovu vystřelil. Thomas Sugar chytil kolegu za paži a táhl ho ven. “Nechte mne být,” křičel za nimi Goldhair, “zapomeňte, že jste mne kdy viděli!”
Policisté za sebou zabouchli dveře. “To bylo o fous,” vydechl Johnny. “Co uděláme?” — “Zavoláme ostatní, myslím,” navrhl Thomas Sugar, “hlavně Rustlera a Kinga. Kdo jiný by si s ním měl poradit, než agent FBI?” — “Já tu zůstanu,” řekl Dungeonhouse, “a ty skoč na služebnu!”
Neuplynulo ani deset minut a celý policejní sbor stál před restaurací. “Kde jsou King a Rustler?” divila se Elisa Drawerová. — “Rustler zajišťuje likvidaci kontrol a uzávěrek,” vysvětloval Thomas Sugar, “a King volal na FBI, aby jim oznámil, že je pátrání u konce. Budou tu za dvě minuty!” — “Ani to ne,” ozval se King, neboť právě s Rustlerem přicházel. — “Co uděláme, pane?” zeptal se Dungeonhouse. — “Nejdřív se přesvědčíme, jestli ti neutekl,” zasmál se policejní prezident a podal seržantovi megafon. Ten neváhal. “Tady je policie! Goldhaire, jsi obklíčen. Nemáš šanci, vzdej to!”
Vtom zazněl výstřel. Rustler s Kingem se na sebe podívali a vešli dovnitř. “Starosto,” zkusil zavolat policejní prezident. Odpovědí mu byla nejprve ozvěna a pak ticho. King vystoupal po schůdkách nahoru, do míst, kde se starosta skrýval. Pohlédl na podlahu. Na malém koženém kufříku ležela šeková knížka a desky nadepsané Lynx Oil — kupní smlouva na pozemky a akcie. Kabát, který si starosta položil pod sebe, barvil červený pramínek krve. Pistole ležela opodál.
Epilog
Luke Windmill líně vylovil ruku z kapsy a hlasitě luskl prsty. “Noviny, rychle!” Ze dveří vyšla pokojská. “Přál jste si noviny, pane?” — “Ano. Lynx Times!” — “Okamžik, prosím,” a pokojská vešla opět do budovy. Luke Windmill ležel v lehátku na terase luxusního apartmánu na Kanárských ostrovech a vychutnával si odpolední slunce. Neuplynuly ani čtyři dny od okamžiku, kdy po dohodě s Rustlerem předal policii v Lynx City všechny informace potřebné k odhalení mafie výměnou za vlastní svobodu — a letenku na Kanárské ostrovy. Tam totiž vlastnil mafiánský klan rezidenci, kde se většinou konaly “rodinné” schůze. Ale teď, pomyslel si Luke Windmill, teď už je to tu jen a jen moje. A ani mu příliš nevadilo, že dostal do pasu razítko Nežádoucí na území Spojených států, na kontě ve Švýcarsku měl tolik peněz, že z nich mohl spokojeně žít až do smrti. A jestli sem ještě přiletí Leslie…
Ani si nevšiml, že nad ním už pár minut stojí pokojská. “Vaše noviny, pane.” — “Děkuji,” odvětil Luke a pokynul ženě, že může odejít. “Budete si přát ještě něco?” — “Zatím ne.” A bývalý policejní šéf otevřel včerejší Lynx Times. “Tisková agentura RPA opět vlastní L.T!” hlásaly palcové titulky na první straně. “Syčák jeden,” pomyslel si Windmill, “tak už mu to zase povolili!” Otočil na druhou stranu. “Starosta Goldhair — šéf mafie!” Takže už bude doopravdy pokoj, pochválil si Luke a četl dál. “Při včerejší policejní akci vyšla najevo pravá identita prvního muže ve městě”, stálo v článku, “za beránčím rouchem starosty Goldhaira se skrýval mafiánský původ. Takže po policejním šéfovi L. Windmillovi, po kterém se stále ještě bezúspěšně pátrá… “ Luke si nahlas oddechl. Rustler tedy svůj slib dodržel. “… další člen mafie ve vysokých kruzích. Při pokusu o zatčení spáchal starosta sebevraždu. Jak nás informoval policejní prezident New Yorku, pan Thomas Rustler, policie se bude případem i nadále zabývat… “ Luke zavřel noviny, odložil je na stolek, vstal z lehátka a opřel se o zábradlí. O několik metrů níže se rozléhala písčitá pláž, vila stála na samém okraji pevniny. V dálce spatřil Luke kouř. K ostrovu se zvolna blížil trajekt. Luke ho pozoroval, jak se zvětšuje a zvětšuje, proplouvá kolem přístavních bójí, až konečně se zahoukáním zmizel v hlavním doku Tenerifského přístavu.
* * *
Thomas Rustler seděl se svým bratrancem v kanceláři Lynx Times a probíral se složkami honosně nadepsanými `Případ Mafie’, které si přinesl z policejní služebny. Jeho bratranec zatím seděl, nohy na stole, na monitoru článek do odpoledního vydání Lynx Times, a do toho vyhrávalo rádio. “Sakra, kde jsou akcie?” ozval se náhle policejní prezident. “Cože?” nechápal Mark. — “Říkám akcie! Lynx Oil&Co., samozřejmě. Starosta jich přece vlastnil balík… Někde tu snad… Áha, tady jsou,” vyndal Thomas z desek úhledný balíček. “No, to je teda jmění! Totiž, bylo by… “ novinář po něm hodil nechápavý pohled. “Poslouchej rádio,” poradil mu Thomas, “za chvíli by to měli vysílat!” — “Vysílat co?” nechápal stále Mark. Thomas ho pohybem ruky umlčel. “A nyní mimořádná zpráva pro všechny akcionáře firmy Lynx Oil,” ozvalo se z přijímače, “jak nám před malou chvílí sdělil zástupce magistrátu na základě nově provedených rozborů, předpoklad, že se v okolí Hooverské přehrady vyskytují ropná ložiska, se nepotvrdil. Akcie Lynx Oil zaznamenaly mimořádný pokles, a byl-li dnes v devět hodin ráno kurs několik tisíc dolarů na akcii, v poledne nabízeli makléři akcie již za dvě stě osmnáct dolarů dvacet centů, v tento okamžik klesla cena pod padesát dolarů a očekávaná spodní hranice činí necelou setinu nominální hodnoty — osmdesát pět centů. To také odpovídá současnému kapitálu firmy — za předpokladu, že ceny pozemků, které měla firma pronajaty od největšího akcionáře a bývalého starosty New Yorku pana Martina Goldhaira, o jehož úmrtí jsme vás nedávno informovali, klesnou na hodnotu odpovídající jejich využitelnosti. Odborníci se shodují na tom, že v tento okamžik jsou akcie Lynx Oil prakticky neprodejné, a ačkoliv jsou stále ještě nabízeny za čtyřicet osm dolarů, jejich skutečná hodnota odpovídá ceně listu papíru. Dále zprávy ze sportu. Hokejisté Penguins porazili v sedmém zápase finále východní konference domácí Islanders čtyři tři ve druhém prodloužení a ve finále Stanleyova poháru se střetnou… “ Mark Rustler znechuceně vypnul rádio. “Všechno je to na houby,” zkonstatoval. “Ale stále ještě nechápu — jak jsi to mohl vědět?” — “Od Martina. Tedy Kinga. To víš, agent FBI se k takovýmhle informacím dostane vždycky dřív… “ — “Ale ta ropa! Jak to, že tam předtím byla a teď už ne?” — “Ona tam je,” vysvětloval policejní prezident, “ale sotva tolik, aby to uživilo motor jednoho náklaďáku. Prostě měla mafie smůlu, že narazila na bohatší kus půdy, nic víc.” — “Takže to celé bylo vlastně nesmyslné přetahování o bezcenné kousky půdy?” — “Nesmíš zapomenout, že se nám díky těm `bezcenným kouskům půdy’ podařilo zatočit s mafiánským klanem!” Thomas Rustler vrátil akcie do obálky a zavřel ji. “Necháme to už na Dungeonhouseovi,” prohodil napůl pro sebe, “měl bych se vrátit zpátky do New Yorku. Za Jane.” — “Takže už odjíždíš?” — “Odjíždím. Odlétám zítra ráno s paní Goldhairovou. Přebírá po manželovi starostenský úřad na ty dva týdny do mimořádných voleb. Ale předtím,” Thomas se zvedl z křesla, “se ještě musím stavit dole ve služebně, prohodit pár slov s Johnnym. Tedy s novým šéfem distriktu panem Dungeonhousem.”
* * *
Martin King byl právě v družném hovoru s policisty, když Thomas Rustler otevřel dveře. “Kingu! Příteli! Co ty tady děláš? Vyhodili tě od FBI pro korupci a kolaboraci s mafií a dal ses k nám?” neodpustil si policejní prezident rýpnutí. “Sámoška,” souhlasil vesele King, “ne, vážně — přijel jsem se rozloučit, a při té příležitosti vysvětluju těm tvejm jelimánkům, jak to opravdu v boji se zločinem chodí. Třeba proč jsem po nich taky jako mafián střílel.” — “To nejsou žádní moji jelimánci,” ohradil se policejní prezident, “to je věhlasný policejní sbor města Lynx! Nebýt jich, nikdy byste mafii neodhalili!” — “Zejména pana Windmilla,” poznamenal jedovatě King. “Bojoval proti mafii s plným nasazením, jen co je pravda. Vlastně dělal všechno proto, aby odhalil všechny — kromě sebe, samozřejmě. Už od samého začátku. Věděli jsme o tom vlastně již v okamžiku kdy unesli starostu. Ostatně, ten agent, co vám nechával zprávy, to jsem byl taky já.” Tohle už začalo být na policejní sbor města Lynx trochu moc. King si toho všiml, pousmál se a začal vyprávět: “No, moc se nedivte, myslíte, že jsem tu byl jen tak na rekreaci a do přestřelky jsem se připletl náhodou? A ještě na stranu mafie? Tohle byla dobře připravená akce, ve které jsem již od počátku hrál dvě role. A tak zatímco jsem se přes den válel v luxusní vile s panterem, v noci jsem navštěvoval mafiánské schůzky. Díky tomu jsem taky brzy pochopil, že starostovi žádné nebezpečí nehrozí. Ale to už vlastně znáte z dopisu, který nám nechal Windmill. Chtěli mu jen dát najevo, že když ty pozemky nepustí, oddělají ho. Jenomže on držel trumfové eso — měl v sejfu dopis, ve kterém psal vše o pravé identitě Windmilla a spousty dalších z jeho klanu. Proto se také obě strany kryly navzájem — a proto byl Windmill jmenován šéfem sboru v Lynx City. Jenomže to Goldhair ještě netušil, že by u řeky mohla být nafta. Ale pochopil to brzy — ihned poté, co poslal Windmillův klan žádost o koupi.” — “Takže starosta od počátku věděl, že k žádnému nelegálnímu pokusu o přeregistraci nedošlo?” zeptal se udivený Dungeonhouse, který se — jako všichni ostatní — marně snažil udělat si v událostech uplynulých tří týdnů pořádek. — “Ne,” potvrdil King. “Starosta tu zprávu nechal zveřejnit, aby měl oficiální důvod k tomu začít se pozemky zabývat a výhledově je i koupit — což jak všichni dobře víme udělal. A to je vlastně všechno,” dokončil King své vyprávění a obrátil se na policejního prezidenta. “Kdy odjíždíš?” zeptal se Rustler. — “Zítra. Odlétám s Pan Am linkou 806 v půl deváté do New Yorku. V poledne mne čekají v centrále na Manhattanu.” — “To bude v letadle veselo,” prohodil Thomas, “já totiž letím stejně.”